Patriarcha Bartoloměj o „Fratelli tutti“: upustit od lhostejnosti a cynismu

„Plně souhlasíme“ s výzvou papeže Františka „abychom upustili od lhostejnosti či dokonce cynismu, které ovládají náš ekologický, politický, ekonomický a sociální život obecně – a to včetně naší sebestředné formy jednoty, a abychom snili o světě jako sjednocené rodině všech lidí.“

Těmito slovy patriarcha Bartoloměj, ekumenický patriarcha z Konstantinopole, který je na návštěvě v Římě, v rozhovoru pro Vatican media okomentoval encykliku papeže Františka Fratelli tutti.

Otázka: Vaše Svatosti, jaká byla vaše reakce na encykliku papeže Františka Fratelli tutti?
PB: Ještě předtím, než jsme se seznámili s encyklikou Fratelli tutti našeho bratra papeže Františka, jsme si byli jisti, že to bude další příklad jeho neutuchajícího zájmu o člověka, „milovaného Bohem“, projev solidarity se všemi „znavenými, obtíženými“ a potřebnými, a že bude obsahovat konkrétní návrhy, jak čelit velkým problémům současnosti, že bude inspirovaná křesťanskou tradicí a bude vycházet z jeho srdce plného lásky.

Naše očekávání se zcela naplnila poté, co jsme dokončili rozbor této velice zajímavé encykliky, která není pouhým kompendiem nebo shrnutím předchozích encyklik či jiných textů papeže Františka, ale završujícím a šťastným uzavřením jeho sociálního učení.

Plně souhlasíme s výzvou Jeho Svatosti, abychom upustili od lhostejnosti či dokonce cynismu, které ovládají náš ekologický, politický, ekonomický a sociální život obecně – a to včetně naší sebestředné formy jednoty, a abychom snili o světě jako sjednocené rodině všech lidí, kde všichni bez výjimky budeme bratry a sestrami. V tomto duchu vyjadřujeme naději, že se encyklika Fratelli tutti stane zdrojem inspirace a plodného dialogu pro vytváření rozhodných iniciativ a mezikulturních akcí na mezikřesťanské, mezináboženské a všelidské úrovni.

První kapitola encykliky hovoří o „stínech“, které ve světě přetrvávají. Které z nich vám dělají největší starosti? A jakou naději získáme z toho, když budeme na svět hledět skrze evangelium?
Papež František se svým akutním humanistickým, sociálním a duchovním smyslem identifikuje a pojmenovává „stíny“ v moderním světě. Mluvíme o „moderních hříších“, ačkoli rádi zdůrazňujeme, že k prvotnímu hříchu nedošlo v naší době a v našem věku. Minulost si nikterak neidealizujeme. Právem nás však znepokojuje skutečnost, že moderní technický a vědecký rozvoj posiluje lidskou pýchu. Úspěchy ve vědě nedávají odpověď na základní existenciální otázky a ani je neodstraňují. Všímáme si rovněž, že vědecké poznání neproniká do hlubin lidské duše. Víme to, ale jednáme, jako bychom o tom neměli tušení.

Papež také hovoří o přetrvávající propasti mezi hrstkou lidí, kteří vlastní obrovský majetek, a mnohými, kteří mají málo nebo vůbec nic...
Ekonomický rozvoj nesnižuje rozdíly mezi bohatými a chudými. Spíše upřednostňuje zisk na úkor ochrany slabých a přispívá k zhoršování problémů v oblasti životního prostředí. A politici se stali služebníky ekonomiky. Lidská práva a mezinárodní právo jsou komplikované a slouží účelům, jež nejsou slučitelné se spravedlností, svobodou a mírem. Problém s uprchlíky, terorismem, státním násilím, moderními formami otroctví a epidemií Covid–19 nyní staví politiku před nové úkoly a ruší její pragmatickou logiku.

Co tváří v tvář této situaci nabízí křesťanství?
Život, jaký navrhuje církev, je cestou k „jedinému nezbytnému“, a to je láska, otevřenost vůči ostatním a kultura solidárnosti. Modernímu arogantnímu „člověku, který se považuje za boha“, kážeme „Boha, který se stal člověkem“. Tváří v tvář „ekonomismu“ dáváme přednost ekologické ekonomice a ekonomické činnosti založené na sociální spravedlnosti. Stavíme se proti „právu silnějšího“ a prosazujeme zásadu respektování nezcizitelných občanských práv a mezinárodního práva. Vzhledem k ekologické krizi jsme povoláni respektovat stvoření, prostotu a vědomí naší odpovědnosti předat další generaci neporušené životní prostředí. Snaha řešit tyto problémy je nezbytná, ale víme, že skrze nás působí Bůh, který je přítelem lidí.

Proč je dnes tak relevantní obraz dobrého Samařana?
Kristus spojuje „největší a první přikázání“ lásky k Bohu s „druhým přikázáním podobným prvnímu“, přikázáním lásky k bližnímu (Mt 22,36–40). K tomu dodává: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ A Jan teolog píše zcela jasně: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha“ (1J 4, 8). Podobenství o milosrdném Samařanovi je blízké podobenství o posledním soudu (Mt 25,31–46 a L 10,25–37). Tento biblický text nám zjevuje plnou pravdu o přikázání lásky. V tomto podobenství kněz a levita představují náboženství, které je uzavřeno samo do sebe a stará se jen o dodržování neměnného „zákona“, a přehlíží a farizejsky zanedbává „to, co je v zákoně nejdůležitější“ (Mt 23,23), lásku a pomoc bližnímu. Milosrdný Samařan byl cizinec, který se projevil jako filantrop a bližní vůči tomu, kterého zbili a zranili lupiči. Na úvodní dotaz znalce zákona „Kdo je můj bližní?“ (L 10,29) Kristus odpovídá otázkou: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ (L 10, 36). Zde člověk nemá klást otázky, ale jednat. Vždy je nezbytné odhalovat bližního, bratra v tom, kdo nám připadá vzdálený, cizí či jako nepřítel. Je třeba poznamenat, že v podobenství o milosrdném Samařanovi v odpovědi zákoníkovi, který Krista zkoušel otázkou „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (L 10,25), má skutečná láska k bližnímu jasně soteriologický význam. Taková je i zvěst podobenství o posledním soudu.

Na základě čeho se všichni můžeme považovat za bratry a sestry a proč je to důležité pro dobro lidstva?
Křesťané v prvotní církvi se vzájemně oslovovali „bratře“. Toto duchovní a kristocentrické bratrství je hlubší než přirozené příbuzenství. Pro křesťany však bratři a sestry nejsou pouze členové církve, ale všichni lidé. Boží Slovo na sebe vzalo lidskou přirozenost a vše v sobě sjednotilo. Jelikož všichni lidé jsou Božím stvořením, jsou všichni také zahrnuti do plánu spásy. Láska věřícího člověka nemá žádné hranice. Zahrnuje celé stvoření, je to „srdce planoucí pro celé stvoření“ (Izák Syrský). Láska k bratřím nemá sobě rovnou. Není to abstraktní soucit s lidstvem, který obvykle přehlíží bližního. Rozměr osobního společenství a bratrství odlišuje křesťanskou lásku a bratrství od abstraktního humanismu.

Papež ve své encyklice ostře odsuzuje válku a trest smrti. Jak byste okomentoval tuto kapitolu Fratelli tutti?
K tomuto tématu se vyjádřil Svatý a velký koncil pravoslavné církve (Kréta, červenec 2016) takto: „Kristova církev obecně odsuzuje válku a považuje ji za důsledek přítomnosti zla a hříchu.“ (Poslání pravoslavné církve v dnešním světě, D, 1) Každý křesťan by měl přijmout za svůj slogan „Už nikdy žádnou válku!“ A postoj společnosti k trestu smrti je indikátorem kulturní orientace a úcty k lidské důstojnosti. Hodnotový systém evropské ústavní kultury, kde jedním z jejích základních pilířů je myšlenka lásky jako výraz křesťanské víry, od nás vyžaduje, abychom brali v úvahu, že každému člověku musí být dána možnost pokání a polepšení, a to i když spáchal ten nejhorší zločin. Logickým a morálním důsledkem by pro toho, kdo odsuzuje válku, mělo být i odmítnutí trestu smrti.

Andrea Tornielli, VaticanNews